Tyranie jistoty
Možná to není tak, jak si myslím.
Dlouho jsem si spojoval sílu s tím, že mám odpověď. Když rozhoduji a nesu odpovědnost, chci vědět, o co se opírám. Jistota mi pomáhá jednat. Nechci se jí zbavit.
Zároveň si u sebe všímám chvílí, kdy mi pevný názor přestane sloužit. Novou situaci začnu vysvětlovat starou zkušeností, aniž ověřím, co se změnilo. Otázka už není „Co se tu děje?“, ale „Jak potvrdím to, co si myslím?“
Představ si známý postup, který dosud fungoval. Někdo navrhne jiný. Může být horší. Může ale zachytit něco, čeho sis nevšiml. Pokud ho odmítneš dřív, než mu porozumíš, nezjistíš ani jedno.
Pro mě je to rozdíl mezi oporou a uzavřenými dveřmi. Oporu potřebuji. Dveře chci umět znovu otevřít.
Nemusím kvůli tomu měnit názor při každém nesouhlasu. Můžu se zeptat: O co své přesvědčení opírám? Co by mě přimělo ho přehodnotit? A kdo vidí část situace, kterou já nevidím?
Někdy po takovém rozhovoru zůstanu u původního rozhodnutí. I to může dávat smysl. Rozdíl je v tom, že jsem jiný pohled opravdu zvážil.
Větu „Možná se mýlím“ si chci nechat po ruce. Nemusí mi vzít rozhodnost. Může mi připomenout, že mám ještě kam se dívat.
Co z toho je tvoje?
Text může připomenout vlastní situaci. Můžeš se u ní zastavit, nesouhlasit s autorem nebo pokračovat dál. Otázky jsou dobrovolné.
Vybav si jeden názor, o který se dnes opíráš. Otázky ti mohou pomoci prozkoumat jeho oporu i hranice.