Když všechno stojí na tobě

Dlouho jsem si myslel, že vedení znamená být u všeho. Mít přehled, zachytit chybu, dotáhnout, co zůstalo otevřené. Některé situace takovou přítomnost potřebují. U jiných se z ní může stát zvyk, který už nikdo nezpochybňuje.

Poznávám u sebe obavu, že když něco nepohlídám, nebude to dost dobré. Jenže moje představa dobrého výsledku není jediná možná. Když každé rozhodnutí prochází přese mě, beru druhému i možnost ukázat vlastní způsob.

Představ si domluvu v práci nebo doma. Druhý má něco zařídit, ale před každým krokem se musí přijít zeptat. Má úkol, ale nemá prostor rozhodovat. A ty máš pomoc, ale pořád držíš celou věc v hlavě.

Pustit kontrolu v takové chvíli nemusí znamenat přestat se starat. Může to znamenat říct si předem, na čem záleží, co si druhý vybere sám a kdy se znovu spojíte.

Ne každou odpovědnost lze předat. Záleží na zkušenosti, dohodě i následcích chyby. Chci ten rozdíl vidět, místo abych všechno držel stejně pevně.

Otázka pro mě tedy není, jak být méně potřebný za každou cenu. Je to otázka, kde pomáhám svou přítomností a kde by pomohla jasnější domluva.

Jeden malý pokus může být konkrétní: předat jedno rozhodnutí, dohodnout hranice a tentokrát nezasahovat jen proto, že bych postupoval jinak.