O luxusu pochybnosti
Nemusím vědět všechno, abych mohl zkusit něco malého.
Dlouho jsem si spojoval pochybnost se zdržováním. Rozhodnost zní lépe. Je vidět, dá se na ni navázat a ostatní vědí, co čekat.
Dnes bych chtěl umět připustit nejistotu, aniž v ní zůstanu stát. Někdy mi pochybnost ukáže přehlédnutou možnost. Jindy opakuji stejné otázky, i když už žádnou novou informaci nepřinášejí.
Ten rozdíl není vždy snadné poznat. Pomáhá mi dát otázce konkrétní podobu. Co nevím? Co mohu zjistit? A co se ukáže až tím, že něco vyzkouším?
Představ si, že zvažuješ jiný denní rytmus. Nemusíš nejdřív vědět, zda ti bude vyhovovat napořád. Můžeš si vybrat jeden den, domluvit hranice a potom se podívat, co se skutečně stalo. Pokus nemusí potvrdit tvůj nápad. Může ti ukázat, že původní způsob má něco, co chceš zachovat.
Ne každé rozhodnutí lze takto zmenšit. U kroků s většími následky dává smysl více času, informací nebo rozhovor s někým, komu důvěřuješ.
Nechci z pochybování dělat povinnost. Chci si ponechat možnost říct „Nevím jistě“ i možnost říct „Prozatím si vybírám tohle“.
Otázka nemusí být uzavřená, aby můj další krok mohl být vědomý. Někdy stačí určit, kdy se k ní vrátím a čeho si mezitím budu všímat.
Co z toho je tvoje?
Text může připomenout vlastní situaci. Můžeš se u ní zastavit, nesouhlasit s autorem nebo pokračovat dál. Otázky jsou dobrovolné.
Vyber jednu otevřenou otázku. Můžeš ji nechat otevřenou a přesto určit malý další krok.